Dáša Machutová

čtvrtek 29. květen 2014

12. února 2013 ráno jsem jela do práce, a ačkoli obvykle parkuji trochu dál na vyhrazeném parkovišti,  byla zima, a tak jsem ráda využila mimořádně volné parkovací místo v řadě zaparkovaných aut velmi blízko vchodu do budovy. Jako vždy jsem pokryla auto krví Ježíše a šla jsem do práce. Večer vyjdu z budovy a oslepily mne majáky policejního auta zrovna v té části ulice, kde jsem parkovala. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že celá ta řada aut – nějakých deset zaparkovaných vozidel  – měla do sebe nabouraná auta. Ani se mi tam nechtělo jít… Když jsem došla na místo, zjistila jsem, že moje auto je v celé té řadě JEDINÉ, do kterého nic nenabouralo! Měla jsem pocit, že jsem ve snu. Když jsem dálkovým ovládáním otevřela auto, tak se ti nejblíže stojící účastníci nehody na mě obrátili a gratulovali mi. Když jsem se s nimi dala do řeči, vyšlo najevo, že někdy kolem 13 hod (z práce jsem odcházela kolem 18.30) nějaké auto dostalo na neposypané a uklouzané silnici nahoře na kopci smyk a už to neubrzdilo a klouzalo dolů. Aby se řidič vyhnul čelní srážce s protijedoucími vozidly, tak se pokoušel stočit to ke krajnici, tj. do zaparkovaných aut. Ačkoli to řidiči jedoucí za ním viděli a měli šanci zareagovat, tak je taky brzdy neposlouchaly, takže jich tam nabouralo do zaparkovaných aut několik za sebou. Auto, které stálo zaparkované přede mnou, bylo nabořené tak, že ho vyndávali jeřábem. Auto, které do něj nabouralo, bylo prý nějaké 3 cm od mého auta.

Kdyby měl někdy někdo pocit, že Bohu na něm nezáleží… pokud se Bůh stará takto o naše věci, o co více se pak stará o nás samotné?