Vytrvej, nikdy se nevzdávej, Bůh má řešení!

sobota 25. duben 2015

Pocházím z evangelické rodiny. S mojí babičkou, kterou jsem velmi milovala, jsme chodívali i s bratrem do českobratrské církve v Praze Nuslích. Rodiče tam téměř nechodili, i když byli také tradičně věřící. Nikdy nás ale v církvi neučili o znovuzrození. Po pravdě řečeno jsem nevěděla téměř nic přesto, že jsem byla ve 14 letech konfirmována. Pak jsme se celá rodina včetně babičky, přestěhovali do jiné vzdálené části Prahy. Tím moje návštěvy kostela postupně skončily a připadalo mi to normální. Babička tam jediná jezdila dál, ale já měla školu a naprosto jiné zájmy. Zkrátka byla jsem ve světě. Nebylo mi ještě 20 let a vdala jsem se, letos v únoru 2014 budeme spolu s mužem 40 let. Po čtyřech letech se nám narodil syn Martin. Když ve třech letech začal chodit do školky, velmi brzy onemocněl astmatem a začal kolotoč. Nemocnice, záchvaty dušnosti, probdělé noci, strach… Hodně mne to trápilo a pak asi v osmi letech se přidaly potíže s kyčlemi, zjistili synovi kratší nohu a hrozila těžká operace v pubertě, popř. něco horšího. Všechno měl zakázané, nesměl sportovat, běhat jako jiné děti, teď už nejen kvůli průduškám. Byla jsem nešťastná. Ani v manželství to nebylo ideální, měli jsme naprosto rozdílný přístup k rodičům, k lidem vůbec. Trpěla jsem. Pořádali jsme sice alkoholové večírky a měli plno známých, oslavovalo se doma i v práci,  ale často, když jsem se nejvíc bavila a jakoby zapomněla na chvíli na všechny problémy, přepadal mne uprostřed obecného veselí nevysvětlitelný smutek a prázdnota. A čas běžel dál. Přišla sametová revoluce, byla jsem nadšená a demonstrovala v Praze všude, kde se dalo, i když nás varovali, že se neví, jak to dopadne, abychom byli opatrní. A pak se začala situace měnit a začali přijíždět různí evangelisté. To byl rok 1989. Přemýšlela jsem o vylepených plakátech, kde stálo, že Ježíš uzdravuje, dějí se znamení a zázraky. Pak přišel červen roku 1990 a další evangelizace. Jeden plakát mne začal doslova přitahovat a já věděla, že tam musím jít, protože můj syn potřeboval uzdravení. Dokonce šel s námi i můj manžel, což byl už tehdy zázrak. Byl velmi pošmourný deštivý den a my jsme stáli venku ve velké frontě před stadionem v Edenu. Pozvedla jsem oči k zataženému nebi a začala brečet. V duchu jsem volala k Bohu a říkala jsem: tak teď Tě Bože hledám, když už nevím, jak dál. Byla jsem usvědčená v srdci a cítila se velmi špatná. Když jsme se konečně dostali dovnitř, uslyšela jsem nádhernou chválu „Ježíš je Pán, Ježíš je Pán v tomto národě“ a to mne úplně dostalo. Pán pracoval mocně v mém srdci. Pak bylo kázání evangelia. Žasla jsem nad zcela jasným slovem a konečně jsem pochopila, o co jde. Za celá léta v kostele jsem neslyšela tuto dobrou zprávu a vlastně ničemu nerozuměla, a ani mi to nebylo divné. Hrůza. Kázání bylo skvělé, po něm byly modlitby za uzdravení. Šla jsem s mým synem za jedním služebníkem, který se modlil za uzdravení nohou, páteře atd. Muž hlídal kabáty a tak nic neviděl. To byla klíčová chyba. Nicméně u mého syna nastal hned na místě viditelný zázrak, noha se mu před mýma očima prodloužila a následně i na ortopedii potvrdili, že je to dobré. Když jsem jim říkala, že byl uzdravený na evangelizaci, tak na to jen pan doktor řekl, že ať už se stalo, co se stalo, už do nemocnice nemusíme. To byl opravdu zázrak! Ke konci evangelizace byla výzva, kdo chce přijmout Pána Ježíše do svého života, ať zvedne ruce a množství lidí přijímalo Pána, i my tři. Byli jsme velice zasaženi, myslím, že můj muž opravdu hodně. Vyplnili jsme formulář, aby k nám někdo přišel domů, a dokonce jsme na evangelizaci byli ještě i druhý den. A pak běžel čas a nikdo nepřicházel. Já jsem si vše stále uchovávala v srdci, muž o tom mluvit nějak nechtěl, moje maminka si myslela, že jsem pomýlená a drahá upřímně věřící babička už nežila. Bylo mi 36 let, četla jsem si v knížkách, které jsme si tam koupili, a nikdo nás nekontaktoval. Až najednou po dlouhé době, skoro tři čtvrtě roku, u nás zazvonil manželský pár – bydleli v našem v domě – a pozvali nás na 13. března roku 1991 na skupinku, že pro nás přijdou. Muž tenkrát říkal, že je škoda, že přišli za tak dlouhou dobu. Já jsem měla radost, že vůbec přišli, nachystali jsme se, ale muž že nikam nepůjde, tak jsme vyrazili jen s Martinem a novými známými. Později mi muž řekl, že si to pak rozmyslel, ale nic neřekl, běžel se obléknout, ale mezitím už jsme byli pryč, tak nešel. Bylo to celé podivné. Začali jsme tedy chodit na skupinky s Martinem a připravovali se na křest. Začala bitva. Muž se stále víc zlobil, posmíval… Poté, co jsme absolvovali křest, se tlak stupňoval, muž nás nechtěl nikam pouštět. Vyhrožoval rozvodem, chtěl mi vzít syna, nechtěl, aby se mnou chodil, mně dával dveře na řetěz, abych se nemohla ze skupinky dostat zpátky domů. Synovi bylo 12 let a bojoval s tátou v předsíni, když se mi snažil otevřít dveře. Rodiče se mnou samozřejmě taky nesouhlasili. Tlaky byly obrovské, začala válka v mysli a já už nemohla ani spát, byla jsem jako mátoha a jen volala k Pánu. Chodila jsem jen na skupinky a dělala si biblický kurz pro samouky. Pán mne postupně osvobozoval, vyučoval, upevňoval. Syn měl všechno zakázané. Spolu s dalšími sourozenci v Kristu jsme přešli pod službu pastora Festa (jen občas kázal, církev ještě nebyla).

Pod tlakem všech okolností jsem přestala chodit i na skupinky. Navštěvovala jsem tajně, jak jen jsem vyšetřila chvilku, další sestry, které také byly samy. Povzbuzovala jsem je, modlily jsme se a doma se to uklidnilo, protože jsem nikam nechodila. To trvalo 4 roky. Pak přišel rok 2000 a já najednou zase nemohla spát a zuřil boj v mysli. Nechápala jsem, co se děje. V té době jsem potkala jednu sestru, která mi řekla, že pastor Festus založil církev. A začala další hrozná bitva, doma strašné zle, ale já přesto 16.5.2000 vyrazila na úterní shromáždění. Mluvila jsem s pastorem a on mi vysvětlil, proč, když jsem byla v pohodě a ještě posilovala druhé, začaly problémy. Prostě to bylo proto, že jsem jedla tzv. skladované jídlo (skladovaný duchovní pokrm) a to došlo. A že opravdu musím chodit do církve. Nebudu líčit dopodrobna, jak to doma probíhalo, jen jsem už věděla, že ať se stane cokoliv, a i když přijdu o všechno - i o syna, manžela a budu na ulici (tím se mi také vyhrožovalo), že všechno opustím, ale Pána se budu držet, ať to stojí, co to stojí. Muž, když viděl, že nic nepomáhá - ani sliby, ani násilí, tak se snažil vymýšlet různá rafinovaná trápení, jako ubližovat mojí rodině, pak církvi atd. atd. Já se modlila a se mnou mnozí a mnozí další. Tak jsem trpělivě čekala dál a Pán mi dával sílu ho milovat, odpouštět mu a žehnat. Kdybych neměla Pána Ježíše, dávno bych utekla, ale Pán mi dával milost snášet ponížení a všechny překážky. Vše jsem svěřovala Pánu. 

Během let byl muž víckrát varován, dokonce v roce 2006 už byl mrtvý na ulici. Jel autem a nebylo mu vůbec dobře, tak zastavil, vystoupil u poměrně opuštěné benzinové pumpy a najednou viděl, jak se blíží policejní auto, tak ještě z posledních sil  zamával a pak se skácel k zemi. Policisté si ho díky Pánu všimli a zasáhli. Udělali mu masáž srdce, přivedli ho k vědomí a zavolali záchranku. Ve zprávě bylo, že mu zachránili život. To Pán Ježíš je tam poslal v pravou chvíli a mého muže zachránil. Já jsem si říkala: to už je ono, je to tady. Ale nebylo. V nemocnici zjistili, že to bylo zřejmě v důsledku velmi vysokého tlaku, začalo selhávat srdce, ledviny. Všichni jsme se modlili a funkce se pomalu začaly obnovovat. Muž se otřepal a prohlásil, že by byl raději umřel, protože za všechno můžu já a že jsem mu zničila život atd. atd. A tak jsem čekala dál, v poslední době jsem už jen Pánu děkovala za změnu, a ať se děje Jeho vůle v našem manželství. Když už měl muž týden před nástupem do důchodu a těšil se, že bude v létě na chatě na Dobříši, kde je strašně práce, tak začal mít úrazy. Nejdříve menší a pak jeden velký, kdy zase upadl a už se nezvedl. To bylo na konci května 2013 v pátek v poledne a nikde nikdo. Byl sám (vždy říkal, že nikoho nepotřebuje), mobil v chatě, on na zemi na zahradě pět hodin, než jsme přijeli my se synem. Volali jsme záchranku. Odvezli ho do Příbrami, zjistili zlomeninu krčku a náhlou prudkou otravu na noze (tzv. flegmonu), která, když se rychle nezaléčí, může přivodit i smrt. Operace, která má být v těchto případech do 24 hod. nemohla být provedena, převáželi ho po pár dnech do Prahy. Dost si vytrpěl. Pak ho v Praze operovali. Když se dozvěděl, na jak dlouho to vše vypadá, málem to chtěl zabalit. Pán mi k němu dal úžasnou lásku a starostlivost a muž najednou zjistil a řekl mi, že vlastně nikoho jiného nemá a byl moc rád, že za ním chodím a starám se o něj. Pastorovi to Pán všechno ukázal ve vidění, viděl ho, jak je na zemi, a jak velmi těžko vstává, ale vstává. Sláva Bohu! Tak jsem to manželovi vyprávěla a to ho hodně zasáhlo. Mohla jsem mu zase trochu něco říct a vysvětlovat, a když jsme se loučili, tak jsem mu pokaždé říkala, ať mu Pán žehná. On najednou začal pozdravovat do církve a na skupinku. Říkala jsem mu, že se za něj všichni modlíme… Nějaký čas byl v rehabilitačním zařízení a pak jsem s ním jela do lázní, protože se nedokázal o sebe postarat. Jak pozoruhodně tam s ním Pán jednal! (viz. svědectví muže dole) Přijal Pána Ježíše a šel se mnou do církve. Prostě zázrak! Stále mi to připadá jako sen. Ďábel samozřejmě zuřil a muže postihla v listopadu mozková a srdeční příhoda, znova musel do nemocnice, ale Pán ho zase zachránil. Chození pořád není, jak by mělo, ale důvěřujeme Pánu, že vše bude dobré. Za všechno Pánu děkuji a raduji se z toho, jak je dobrý. On je vítěz!!!
Sestra Vlasta Kadlecová
 

Svědectví Pepy Kadlece
Dlouho jsem byl proti jakékoli diskusi. Jsem spíše technik a pragmatik. Postupem času ale přibývalo nezodpovězených otázek. Když jsem byl spolu s Vlastinou v lázních a měl jsem čas na přemýšlení, začala se mi stále vracet myšlenka “kdo chce k mému otci, musí skrze mě”, která mě úplně naplnila. A pak už to byla jednoduché. Abych si vypořádal pokání, snažil se promyslet a zavzpomínat, co bych měl dokončit, aby nic nezůstalo. Co zbylo, za to je potřeba se modlit.
A to je celý příběh. Od té doby se můj život zásadně změnil. Čteme si společně Bibli, máme nové přátele a je nám líp.