Jak Ježíš klepal na naše dveře

pondělí 6. říjen 2014

Žila jsem v Moldávii a stejně jako mnoho jiných lidí jsem v těžké chvíli potkala lidi, kteří mi řekli o Ježíši. Šla jsem do církve, učila se Boží slovo atd. Viděla jsem, že život v církvi vypadá jinak než život, který jsem žila. Ale něco přeci jen nebylo v pořádku... moje problémy zůstávaly nevyřešené, nic se neměnilo - kromě zákazů, které neustále opakovali v církvi. Pochopila jsem, že jakoby hraju v nějaké hře a nežiju... takový vymyšlený svět... Když jsem se dostávala hlouběji do Božího slova, viděla jsem, že životy mnohých křesťanů z té církve s ním příliš nekorespondují, a vypadalo to, že člověk si může "vydělat" život v nebi tím, že navštíví množství bytů s časopisy Strážná věž (mimochodem, dodnes nerozumím tomu, proč se to tak jmenuje) a přitom ani trochu nezmění svůj styl života (pije, kouří a přitom chodí do církve). To je přece absurdní!!!!! (Teď už to vím). Když jsem měla být pokřtěná ve vodě a už jsem stála u bazénu, nějaká velká síla mě zastavila a já jsem nemohla udělat ani krok. Odešla jsem. 
Po mnoha letech jsme s mužem koupili dům. Ukázalo se, že stojí přímo proti jedné modlitebně. Pokaždé, když odtud zněly chvály, jsme se s manželem rozčilovali, že narušují klidný život všem v okolí, na shromáždění jezdí auty, které nám parkují pod okny a před vchodem, že se ani nedá projít... nic se nám nelíbilo a neustále jsme se zlobili na věřící, nadávali jsme a říkali jsme si s manželem: co to je za věřící, když mají tolik aut, to znamená, že kradou!!!! (v Moldávii se dostatek hodnotí jako schopnost více si nakrást). Ale pokaždé jakoby Bůh mluvil k mému srdci: Ty budeš patřit mně, budeš se mnou, budeš v mé církvi, a já jsem se proti tomu stavěla ještě více. Vše se v naší rodině zhoršovalo - materiálně i morálně. Vše na nás doléhalo a svíralo nás. 
Jednou nám naši známí nabídli, zda bychom nechtěli jet do Čech a vydělat si pro nás dost slušnou sumu peněz. Proto jsme souhlasili, prodali jsme vše, co jsme měli: dům, auto, nábytek, všechny věci. Sebrali jsme děti (byly už tři) a jeli. Až když jsme přijeli sem, tak jsme pochopili, že jsme udělali něco nepředstavitelného, něco, co nemělo žádný smysl ani logiku. Nerozuměli jsme tomu a nevěděli, co dělat dál a proč tady vlastně jsme?????.... V naprostém zoufalství z toho, co dělat dál, jsme horečnatě hledali místo k bydlení a nikdo nám nechtěl neposkytnout byt, když jsme měli tři děti a zpátky cesta také nevedla, vždyť jsme všechno prodali a peníze utratili na zřízení legálního pobytu v Čechách. A tehdy jsem se modlila k Bohu, věděla jsem, že existuje, a i když jsem se styděla za to, že jsem před ním celou dobu utíkala, plakala jsem a prosila ho o pomoc. Po této modlitbě jsem volala na další telefonní číslo z inzerátu a najednou jsme byt dostali (bydlíme v něm dodnes) - Bůh odpověděl!!!! Nějakým zvláštním způsobem jsem se velmi rychle připravila na práci, i když jsem neznala jazyk. Náš pan domácí nám sám od sebe nabídl, že připraví děti do školy a zadarmo učil staršího syna česky. Vůbec jsme s manželem nechápali, jak jsme si to zasloužili. 
Doslova během týdne jsem na tramvajové zastávce zaslechla rusky-mluvící ženský hlas. Otočila jsem se a dala se s tou ženou do řeči. Říkala mi, že žije v Americe, ale tady má práci. Pak se mě ptala, jestli neznám dobrou kadeřnici?... Jelikož mým vedlejším povoláním je právě kadeřnice, řekla jsem jí, že znám - že jsem to já! Ona se zaradovala a domluvily jsme si termín. Druhý den přijela k nám domů a vyprávěla nám, že je křesťanka, že Bůh zázračně mění její život a že přijela proto, aby v Karlových Varech založila církev, že Bůh jí dal takovou touhu a vizi a tak že to udělá! Byla tak energická a prudká a mocná, že jsme se trochu vylekali toho, s jakou sílou toto všechno říká. Pak se otala, jestli nechceme přijmout Ježíše do svého srdce. Tak jsme byli unavení z toho jejího naléhání, že jsme ze strachu souhlasili s modlitbou pokání a přijali jsme Ježíše... jen aby od nás dřívš odešla. Ale tady to celé začalo, něco v nás se začalo měnit. Za pár dní nám volala a říkala, že bychom měli jít do nějaké církve. A opět - jakoby ze strachu před jejím naléháním (to je opravdu jako "strachem zachraňujte" :-) ) - jsme souhlasili. Přišli jsme do církve Oáza a i když jsme nerozuměli jazyku, vydrželi jsme tam celé shromáždění. Sestra Viktoria potom prohlásila, že toto je úžasná církev a že tam musíme zůstat. Ale asi během týdne se jí rapidně změnily plány a ona uletěla do Ameriky. Nějakou dobu jsme tápali a nechápali jsme, co to mělo být, cítili jsme se jakoby se přihnal vichr, zvedl nás do výšky a s velkou silou námi hodil zpátky na zem! ŠOK! Potom nám začalo něco chybět a tak jsme pochopili, že se za tím něco skrývá. Pochopili jsme s manžele, že přišel čas!!! Náš čas přijít k Ježíši doopravdy. 
Přišli jsme do církve a zůstali jsme. Velmi brzy jsme celá rodina začali sloužit ve chvále. Teď už přesně víme, že to byl Bůh, kdo nás vyvedl z našeho Egypta, oddělil nás od příbuzných způsobem, který lidskému mozku nedává logiku. Teď jsme jeho děti a služebníci v Kristově těle. Jsme na to hrdí. Chválím Tě, Ježíši, za to, že jsi nás vyvolil a udělal nás Králi a Knězi. O tak vysokém postavení se mi ani nesnilo.

Alena Sadovičová