Petra Sedláčková

čtvrtek 29. květen 2014

Jmenuji se Petra Sedláčková a píši toto svědectví, které je pravdivé.

Vše začalo přibližně před sedmi lety, kdy byla spasená moje starší sestra. V té době jsme se moc nevídaly, i ona má svůj příběh… Tehdy studovala na druhé straně ČR a já jsem měla jiné zájmy, když občas přijela domů. Vyrůstaly jsme v rodině, která o Bohu nikdy nic nechtěla vědět. Věřící brali pouze jako blázny, kněze a pastory brali jako manipulátory, kteří si tímto způsobem vydělávají. Naše rodina však byla rozdrcená. Problémy rodičů se stupňovaly s tím, jak jsem vyrůstala. Od malička jsem toužila po lásce, která nebyla naplněná. Když mi bylo přibližně 10 let, chtěla jsem se zabít. Vybrala jsem si pilulky. Tenkrát jsem nakonec svoje dílo nedokončila. Díky Bohu, že mě zachoval.

Od 17 let jsem začala chodit na diskotéky, pít a hledat lásku. Do svých 21 let jsem se snažila nepromeškat žádnou zábavu, pro každého jsem byla super kamarádkou, která vždy pomohla a nikdy nezkazila žádnou legraci. Alkohol, cigarety a marihuana, to nechybělo. Časy se však mění a Bůh bohatý ve svém milosrdenství si zamiloval moji sestru i mě. Skrze slovo, které jsem od ní občas slyšela, ve mně začala vzrůstat zvědavost. Občas jsem jezdila na shromáždění a po nějaké době jsem dala svoje srdce Ježíši.

Bojovala jsem jako ostatní. Doma jsem měla nevěřící rodiče, všechny moje kamarádky a přátelé byli nevěřící. Nebyl nikdo v mém okolí. Přesto moje víra sílila. Čím víc jsem věděla, tím víc jsem cítila, že všechno v mém životě není tak, jak by to mělo být. V létě 2008 jsem jela na křesťanský kemp, kde jsem po telefonu ukončila svou čtyřletou známost. Kemp byl pro mě zlomovou událostí. Kromě tehdy ještě citově náročného rozchodu, měla moje sestra zdravotní komplikace, kvůli kterým musela být převezena do nemocnice a po návratu z kempu zemřela ještě tu noc moje babička, která měla rakovinu. Když se na to zpětně podívám, stalo se toho za týden docela dost. Musím uznat, že tenkrát jsem poprvé zažila Boží pokoj. Viděla jsem mamku, která byla po dva dny úplně zdrcená. Já jsem však měla útěchu, svoji skrýš a naději.

Prázdniny skončily a já jsem nastoupila do školy. K nátlaku rodičů, se přidaly spolubydlící, které si při mých svědectvích o Ježíšově milosti a lásce dělaly pečlivé poznámky, aby je pak mohly po hodinách hledání a pátrání na internetu obrátit proti mně. Dokonce poslouchaly různá kázání, aby mi pak následně vysvětlovaly, že se to dá vyložit různými způsoby, a že musím z té sekty odejít, jinak to se mnou nedopadne dobře. Chtěly po mně, abych byla ,,normální“ (pro ně) – chodila na diskotéky a vedla život jako dříve. Z jednoho takového odpoledního skupinového přepadení mých spolubydlících mi bylo opravdu špatně. Byla to pro mě velká rána, protože na mě navalily spoustu lží, tvářily se, že o mě mají velikou starost, některé i téměř brečely. Atmosféra v našem podnájmu se stala velice „hustá“. V té době jsem pořádně ještě neznala Boží slovo a můj začínající duchovní život se zase začal pozvolna měnit k podobě tohoto světa, i když jsem věděla, že to není správné. Zase jsem začala chodit na párty a navazovat nové známosti. Když se ohlédnu zpět, šlo od té doby všechno od deseti k pěti. Když jsem pila, pila jsem ještě víc než předtím, prostě jsem se tím snažila najít maximální radost, zabředávala jsem se však víc a hlouběji do toho všeho.

Po několika měsících jsem se domluvila se spolubydlící, že pojedeme na školní praxi do zahraničí. Vybraly jsme si Řecko a 4 měsíce jsme pracovaly v hotelu na ostrově Kos. V té době jsem věděla, co je správné, ale nedokázala jsem přemoci svoje pocity. Když jsem před tím měla jednoho přítele po dobu čtyř let, teď jsem vystřídala dva za jeden rok. Během mého pobytu v Řecku jsem se sblížila se svým kolegou. Pod jeho vlivem jsem se začala chovat hodně sobecky a viděla jsem jenom jeho. Rozešla jsem se přes internet se svým tehdejším přítelem v ČR, přestala brát ohled na svou kamarádku a nechala ji tam samotnou. Pod rouškou šílené zamilovanosti jsem dělala věci, při kterých jsem ubližovala úplně všem. Po příjezdu zpět do ČR jsem dělala všechno proto, abych se mohla vrátit do Řecka (v tu dobu jsem ještě měla před sebou 2 semestry na škole, bakalářskou práci a státnice – což byl rok studia). Já jsem však do toho plánovala svatbu. Věděli to všichni v mém okolí, kromě mojí sestry. V hloubi svého srdce jsem věděla, že to není dobře a nechtěla jsem, aby to před ní bylo odhaleno, protože by mě usvědčila ze hříchu. Tenkrát jsem hodně lhala. Tajně jsem si sehnala práci na Kosu, vysněnou práci – měla jsem pracovat jako delegátka pro jednu z největších cestovních kanceláří v ČR (studovala jsem obor cestovní ruch). Ten den, kdy jsem byla na vstupním seznámení s pracovní náplní mého nového zaměstnání, jsem obdržela pozvání na domácí skupinku (jaké načasování!). Chtěla jsem zase trochu uchlácholit svou sestru, tak jsem tam přišla. Od první písně jsem začala plakat a plakat a nemohla jsem to zastavit. Najednou jsem pocítila, že do Řecka nesmím odjet. Měla jsem pocit, že když tam odjedu, tak už se nevrátím. Po několikadenním pláči a rozhodování nad tímto pocitem, jsem svou známost tedy ukončila.

Následně jsem začala hledat práci v ČR, ale Boha ještě ne. Toho jsem do svého života ještě pozvat nechtěla. Začala jsem pracovat, dokončila studium, ... ale co dál? Mé kamarádky a známí v té chvíli byli najednou všichni pryč. Dolehla na mě samota, která pro mě byla něčím mučivým. Žadonila jsem o pozornost, pořád jsem obvolávala všechna jména, která byla v mém telefonním seznamu, nikdo však neměl čas. Chtěla jsem od života něco víc, ale nevěděla jsem co. To trvalo několik měsíců.

Tenkrát mě Bůh přímo směřoval do Jeho náruče. Jednoho srpnového odpoledne jsem byla se setrou náhodou doma sama. Mluvili jsme a najednou se mě Bůh dotkl, zhrouceně jsem padla na kolena a věděla jsem, že jsem udělala spoustu špatných věcí a rozhodnutí, a že Ho potřebuji. Uvědomila jsem si, že bez Něho nemohu žít. Pamatuji si ten pocit, kdy člověk neví, jak dál. Věděla jsem, že potřebuji Ježíše, nebo život nezvládnu. Domluvila jsem se, že se sestrou pojedeme společně v neděli na shromáždění. Náhle mi však hlavou problesklo: Co si o mně budou myslet ostatní, že zase přijdu? Hanba, stud, předsudky… co si o mně pomyslí? To se mi honilo hlavou. Díky Bohu za mojí sestru, která mi tento nesmysl vymluvila. Samozřejmě, že mě nikdo neobviňoval, nikdo se na mě nedíval skrz prsty. Všichni mě srdečně přivítali! Takže jsem oznámila rodičům, že se jim zbláznila i jejich poslední naděje a od té doby jsem vynechala pouze dvě shromáždění, kdy jsem nemohla přijít. Ze začátku to nebylo s rodiči jednoduché, mnoho slz, přemlouvání, urážek a vyčítání jsem snášela z jejich strany. Když však udělá člověk první krok, Bůh mu pomůže. Nyní je to dva roky a dva měsíce, moji rodiče sice ještě zatím nejsou spasení a občas si neodpustí uštěpačné poznámky, ale při pohledu zpět na nich vidím velkou změnu.

Díky Bohu, který zůstává věrný, i když my jsme nevěrní, neboť nemůže zapřít sám sebe (2. Tim.2:13). Život věřícího je boj, ale: Větší je ten, který je ve mně než ten, který je ve světě (1. Jan 4:4). Spasení je cenné a víra je křehká. Proto hledejme Pána každý den a neopakujme chyby, již jednou udělané.