Od umírání k životu!

neděle 31. srpen 2014

Jmenuju se Lucka, je mi 23 let. Studuju vysokou školu, obor, který mě dost baví, jsem oblíbená mezi učiteli, nezkazím žádnou srandu, je mě všude plno. Můžeš ale za mnou přijít kdykoli pro radu, pobrečet si, vždycky pomůžu. Už druhým rokem pracuji v hospici, starám se o umírající lidi a fakt mi to jde, pacienti mi říkají andílku, vždycky mám pro ně vlídné slovo, útěchu. No řekla bych, že bych měla dostat Nobelovu cenu za mír. 
Nedávno jsem byla s jednou paní až do úplného konce. V očích měla vytřeštěný výraz, řekla jsem jí, že jsme s ní…ale asi to moc nepomohlo….umřela s vytřeštěným výrazem v očích. 
Večer jdeme s holkama za zábavou; kluby, drinky, jestli někdo přinese trávu, tak i zahulíme. Už jsme měly taky extázi, docela jízda. No jasný! Kluci budou taky (na povídání i na dlouhodobější vztahy, po tom především toužíme ne?), poslední objev je nadějný mladý doktor. Tak jsem zvědavá. 
Všechno se zdá být v pohodě…tak proč vždycky doma brečím do polštáře? Proč i když jsme v davu lidí jsem tak sama?....Něco jakoby schází, mám všechno a nic. 
Ten můj doktor říkal, že jsem tak hodná, že bych měla být křesťankou. Jdu do kostela ... nechám se pokropit nějakou vodou a prý se ze mě stane křesťan...no uvidíme už jsem byla i vegetariánkou a téměř jsem konvertovala k islámu, takže teď to pokropení vodou. 
Vyjdu z kostela, zapálím si a jdu zase kalit, tady ze mě Matku Terezu taky neudělají. No přítel je rád, že jsem věřící, teď jsme dokonalý párek…a náš vztah přes La Manche se hroutí, bude se ženit … no se mnou ne, a proto se hroutím taky a jdu do prvního kostela, vím, že mi tam někdo pomůže, nějak. Nejdu za farářem, vím, že tohle je mezi mnou a tím Bohem, co ho ještě neznám, ale to neva … “ Bože jestli jsi, tak mi pomoz, nevím jak dál!“ 
Řekla bych, že tohle bylo moje první pokání v životě, dost jsme řvala, ta babička vedle se asi divila :o). Takových slz, to tu ještě neměli. 
Ukončila jsem první vejšku, nastupuju zároveň na další dvě…no není čas moc o Bohu přemýšlet, spíš samá teorie života, testy, zkoušky atd. 
No ale zase potkávám nějaké křesťany. Tentokrát mi položili otázku, jestli prý vím, když dneska umřu, kam půjdu. Vím to jistě, ale pro jistotu se blbě usmívám…do pekla, ani to nechci vyslovit. Řekla bych 1:0 pro ně, vím, že když dneska budu stát před všemohoucím Bohem, neobstojí moje chlácholení pacientů. No tohle není rozhodně zkouška, kterou dostanu za hluboký výstřih a vlnění v bocích. 
Nutí mě to přemýšlet. 
Začínám číst Bibli, není to jen o nějakém Bohu, ve kterého všichni věří. Už rozumím tomu, kdo je Ježíš Kristus a proč ho ukřižovali – za můj hřích, je to jednoduchý v Římanech 6, 23 se píše…mzdou hříchu je smrt (no a jak to tak vypadá, tak já hříšník jsem), ALE darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. 
Věděla jsem, že musím poprosit Boha o odpuštění a začít ho brát vážně, nestačí se nechat postříkat vodou a podat si ruku s farářem, Bůh touží po vztahu se mnou. Vztah, který nechápou ti, kteří ho nemají a ti, kteří ho závidí. 
Je mi 27 let, už mám za sebou ty dvě vysoké školy, mám dvě zaměstnání a nedávno jsme přednášela na mezinárodní konferenci v zahraničí. Můj život dává smysl a hlavně vím, kdo jsme a kam směřuji. Už vím, co se stane, když dneska umřu…zase se blbě usmívám, půjdu totiž do nebe a proto se smrti nebojím a budu kolem sebe říkat pravdu. Můžeš mě nazývat fanatičkou, můžeš mě odsoudit a zavrhnout (Husa i upálili :o). Nic to nezmění na tom, že Ježíš Kristus čeká i na tvoje rozhodnutí. 
Co ty na to? 
Jan 3, 16-17 „Bůh totiž tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna, aby svět soudil, ale aby skrze něj svět bys spasen.“…abys i ty byl spasený.
Lucie Sedláčková