Ty, které (draze a něžně) miluji, těm říkám jejich nedostatky a usvědčuji, přesvědčuji, kárám, krotím, (ukázňuji a dávám jim pokyny). Tak buďte nadšení a začněte to myslet vážně, hořte horlivostí a dělejte pokání (změňte své smýšlení a postoj) . Hle, já stojím u dveří a klepu; pokud mě někdo uslyší a bude mi naslouchat a bude věnovat pozornost mému hlasu a otevře mi dveře, já vejdu a budu s ním jíst a on bude jíst se mnou. Ten kdo zvítězí (bude vítězný), tomu dám právo sedět po mém boku na mém trůnu, tak jako já sám jsem zvítězil (stal jsem se vítězem) a posadil jsem se po boku svého Otce na Jeho trůnu. Kdo je schopen slyšet, ať poslouchá a věnuje pozornost tomu, co Duch Svatý říká sborům (církvím).
Zjevení 3:19-22 (Volný překlad z TAB)

Tady máme křehkou rovnováhu, kterou mnozí věřící dnešních dnů neznají nebo znát nechtějí. Jde o rovnováhu mezi láskou a přísnou kázní, nebo spíš láskou a autoritou. Ježíš Kristus není pouze naším Spasitelem, je i naším Pánem. On ustanovil jak v církvi, tak v domácnostech, církvích atd struktury, aby jejich prostřednictvím manifestoval jak svou lásku, tak i autoritu. Čím více budeme ignorovat Jeho autoritu tím, že budeme porušovat hranice, které On sám ustanovil, tím přísnější bude Jeho trestání. Kristus je pak donucen odejít ven, protože v lidských srdcích přetrvává tvrdohlavost. On potom může stát jen venku a klepat na dveře jejich srdcí.