Když jednou Elíša procházel Šunemem, jedna místní zámožná žena ho pozvala k jídlu. Od té doby se pokaždé, když tudy procházel, zastavil u ní na jídlo. Ta žena řekla svému manželovi: „Podívej se, ten muž, co tudy často chodí, je určitě Boží světec. Pojďme mu na střeše postavit pokojík. Dáme mu tam postel, stůl, židli a svícen, ať má kde odpočívat, když k nám přijde.“ Jednoho dne si tam tedy Elíša přišel odpočinout. Lehl si ve svém pokojíku a svému mládenci Gehazimu řekl: „Zavolej tu Šunemitku.“ Ten ji zavolal, a když stanula před ním, Elíša mládenci řekl: „Pověz jí: Zahrnulas nás všemožnou péčí. Co pro tebe mohu udělat? Mám se o tobě zmínit u krále nebo u velitele vojska?“ Ona mu však odpověděla: „Žiju si spokojeně mezi svými.“ „Co bych jen pro ni mohl udělat?“ ptal se potom Elíša. „Vlastně nemá syna a její muž je starý,“ odpověděl Gehazi. „Zavolej ji,“ řekl mu. A tak ji zavolal, a když stanula ve dveřích, Elíša jí řekl: „Za rok touto dobou budeš chovat syna.“ „To ne, můj pane,“ zvolala. „Jsi Boží muž, nepodváděj svou služebnici!“ Ta žena pak ale opravdu počala a za rok tou dobou porodila syna, přesně jak jí Elíša řekl.
2. Královská 4:8-17 (B21)

Všude v Bibli je vidět, že každý zázrak obsahoval nějaký čin, který ho vyvolal. Říkám tomu anatomie zázraku. Pomazání je spící, dokud není probuzeno tím, že ho někdo rozpozná a činem vyvolá.
Váš v Kristu, pastor Festus Nsoha.