Od doby, kdy byl stánek vztyčen, vcházejí kněží neustále do jeho první části, kde konají bohoslužbu. Do té druhé však jen jednou za rok vchází samotný velekněz, a to ne bez krve, kterou obětuje za sebe i za hříchy lidu, spáchané v nevědomosti. Tím Duch svatý ukazuje na to, že dokud stál ten první stánek, nebyla ještě zjevena cesta do pravé svatyně. V rámci toho dočasného podobenství se obětují dary a oběti, které však nikdy nemohou dokonale očistit svědomí toho, kdo se té bohoslužby účastní. Všechna ta tělesná pravidla o pokrmech, nápojích a různých omýváních platila jen do času nápravy. Kristus však, jako velekněz dobra, jež mělo přijít, prošel větším a dokonalejším stánkem, který nebyl postaven rukama, to jest stánkem, který nepatří k tomuto stvoření. Jednou provždy vstoupil do nejsvětější svatyně, a to ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tak nám zajistil věčné vykoupení. Může-li pokropení krví kozlů a býků spolu s popelem jalovice tělesně očišťovat a posvěcovat poskvrněné, čím spíše krev neposkvrněného Krista, který sám sebe obětoval Bohu skrze věčného Ducha, očistí naše svědomí od mrtvých skutků ke službě živému Bohu?
Židům 9:6-14
Omezení, restrikce, zákaz vstupu, rituály navenek, přísné náboženské směrnice a zákony, soud a smrt – to vše bylo charakteristické pro starozákonní náboženství, a to až do příchodu Krista, který obětoval svůj život a tím z ducha člověka sejmul těžký poklop, pod který ho zavřel hřích. To nejlepší, co Bůh dokázal udělat prostřednictvím starozákonního náboženství, dalo lidem omezený přístup a obecenství skrze vnější náboženské rituály. Až dokud nevzešel nový den díky Kristově oběti. Od té doby mohou Bůh a vykoupený lidský duch spolu komunikovat v důvěrném obecenství v Kristu Ježíši.