Co je člověk, že na něj pamatuješ?
Každý rodič, který miluje své dítě, se dobrovolně omezí ve svých právech, podstoupí riziko, strpí újmu, snáší utrpení a někdy jde i na smrt proto, aby ho ochránil, aby mu pomohl.
Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podle své podoby a pro svou radost.
Ty jsi hoden, Hospodine, neboť jsi stvořil všechny věci a pro tvou radost jsou a byly stvořeny.
Lidé většinou tuší, že přivést dítě na svět je to nejmenší. Že život rodiče bude obnášet mnoho probdělých nocí, bolavých bříšek, rostoucích zubů, později bude plný překvapení, která nebudou vždy příjemná, střetů, které ublíží, slov, která nepůjde vzít zpátky. Přesto věří, že toho dobrého bude víc. Představme si pak vševědoucího Boha, který ze své veliké lásky, pro svou osobní radost a z moci své (Boží) vůle, stvořil člověka, plně si vědom toho, že tento člověk ho jednou tím nejkrutějším způsobem zradí.
Jeho Adam zhřešil. Adam neudělal chybu, která se dala omluvit. Adam zhřešil. Dobrovolně a vědomě, vždyť Bible říká, že nebyl oklamán. Nejen že se od svého Stvořitele odvrátil, ale uvnitř se stal zrůdou, ze které vzešly jen další zrůdy vědomě či nevědomě sloužící ďáblu a jeho plánům, jejichž smyslem nebylo nic jiného než celou lidskou rasu navěky obrátit proti Bohu.
Člověk vstoupil na cestu, ze které nebylo návratu.
Ale Bůh měl plán. Zákon zní jasně. Krev za krev. Smrt za smrt. Někdo musí umřít, aby byly spravedlivé nároky uspokojeny, někdo musí zaplatit cenu za zradu a splatit Adamův nekonečný dluh. Koho pošlu, kdo půjde? Musí to být člověk. Nejvzácnější zvíře ani nejkrásnější anděl posloužit nemohou. Nemohou se obětovat, ani kdyby chtěli. Nejsou toho hodni. Půjde tedy ON sám. Vstoupí do lidské rasy jako jeden z nich. Musí přijít dveřmi, neboť není zloděj. Musí se tedy narodit z ženy a stát se člověkem. Přesto bude vtěleným Bohem a bude mít proto neposkvrněnou krev. Tedy krev, ve které nekoluje Adamův hřích.
Přicházím, jak je o mně psáno v knihách, abych splnil tvou vůli, Bože.
Tesař Josef Ježíše z Nazareta nezplodil. Můžeme říct, že byl jeho pěstounem, ale nikoli otcem.
Nespal s ní ale až do doby, kdy porodila syna, jemuž dal jméno Ježíš.
A to slovo se stalo tělem.
Jaké slovo? To, které bylo na počátku. Slovo – Bůh. On. Ten, který byl a je a má přijít. JÁ JSEM. Živý na věky věků. Který byl u Otce. Živé vyjádření Boha. JHWH. Exprese. Jeho DNA. Bezvadné, bezchybné, nezkažené, nedeformované, dokonalé, trvalé a věčné semeno.
Říkáme: „Miluji Ježíše, ale Boží slovo, Bible, mi nic neříká. Miluji Ježíše, ale slovo mě nudí.” V takovém případě nemilujeme skutečného Ježíše – Slovo, ale svou představu o Ježíši. Jaký by mohl, měl a podle nás i musí být.
Nikdo z evangelistů, žádný z apoštolů, žádný z očitých svědků a autorů knih Nové smlouvy nám nepodal popis toho, jak Ježíš vypadal, když chodil po zemi. Byl modrooký, hnědooký (nejspíš), hnědovlasý, blond, svalnatý, vysoký, hubený, malý, podsaditý? To má své důvody.
Blahoslavení, kteří neviděli, a přesto uvěřili.
Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, co jsme pozorovali, čeho jsme se vlastníma rukama dotýkali – Slovo života.
Poznávejme Ježíše v jeho slově. On a jeho slovo jsou jedno. Pokud naše Bible leží netknutá na nočním stolku celý týden, pak ho nemilujeme.
Čím více se v nás bude Boží slovo rozhojňovat, čím větší část našeho srdce a mysli obsadí, tím více budeme Ježíše milovat.
Slovo.
Marie poskytla své tělo jako inkubátor vtělenému slovu.
Počneš a porodíš Syna a dáš mu jméno Ježíš.
Pokaždé, když vám teď o Vánocích zrak padne na roztomilé jesličky, vzpomeňte si, že šlo o nejriskantnější a nejnebezpečnější záchrannou akci všech dob. Jeden pokus. Buď, anebo. Immanuel. Byla to Boží mise. Náročný bojový úkol, ve kterém se Bůh nemohl obejít bez účasti člověka. Ve kterém musel počítat s nepřátelskými lidmi, ale i s nesmrtelnými mocnostmi zla, které napnuly všechny síly, aby narození Mesiáše zabránily.
Od samého riskantního početí – uvěří Marie, nebo neuvěří – přes společensky a nábožensky nežádoucí těhotenství – díky Bohu za Josefa – až po náročnou a stresující cestu k místu narození.
Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením. Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí. A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.
Nebeské zástupy, to nebyl žádný pěvecký sbor. Termín zástupy (stratia) vychází z řeckého termínu stratos – armáda, vojsko, andělské vojenské jednotky. Nebeští válečníci propukli v mohutný jásot a chválili Boha, protože první fáze mise Mesiáš se zdařila!
A porodila svého prvorozeného syna. Zavinula ho do plenek a položila do jeslí.
Jednou bude položen na dřevěný kříž.
V období, kdy se Ježíš narodil, se možná zrovna rodila jehňátka, která se posléze měla stát obětními beránky, jichž o svátku Pesach kněží zabili každý rok statisíce.
Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa!
Jednou provždy. Ježíš neměl adamskou krev. Měl krev Božího Syna. Jen proto mohla jeho oběť změnit osud lidstva. Legálně zaplatit za hřích. Legálně vyrovnat věčný dluh. Legálně zrušit satanův nárok na každou lidskou duši. Legálně otevřít člověku nebe.
Každému člověku, který jeho oběť vědomě a vděčně přijme.
Haleluja!
Veselé Vánoce!