Třetího dne se v Káně Galilejské konala svatba. Byla tam i Ježíšova matka a na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když začalo docházet víno, Ježíšova matka mu řekla: „Nemají víno.“ „Ženo, co ode mě chceš?“ odpověděl jí Ježíš. „Má chvíle ještě nepřišla.“ Jeho matka pak řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám řekne.“ Stálo tam šest kamenných nádob na vodu k židovskému očišťování, každá o obsahu dvou nebo tří měr. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou.“ Když je naplnili až po okraj, řekl jim: „Teď nalévejte a doneste vrchnímu správci svatby.“ A tak to udělali. Jakmile vrchní správce svatby okusil tu vodu, z níž se stalo víno (a nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří tu vodu nalévali, věděli), zavolal ten vrchní správce ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejdříve nejlepší víno, a když jsou hosté opilí, podává to horší. Ty jsi zachoval nejlepší víno až do konce.“
Jan 2:1-10 (B21)
Tento zázrak se nestal na základě sentimentu mezi matkou a synem, kdepak. Všichni můžeme z této události přijmout ponaučení a pochopit, že lze vyvolat zázrak, pokud si uvědomíme pomazání na člověku, který je mezi námi, a budeme toto pomazání ctít. Pláč lidí u Lazarova hrobu pohnul pomazáním na Kristu. Boží moc je vždy přítomná – v různých situacích pro různé účely, naší odpovědností je rozpoznat to pomazání, napojit se na něj a využít ho k účelu, pro který bylo zamýšleno.