(jak je psáno: „Učinil jsem tě otcem mnohých národů“) [c] před Bohem, kterému uvěřil, který oživuje mrtvé a volá věci, které nejsou, aby byly. V naději proti vší naději Abraham uvěřil, že bude otcem mnohých národů; bylo mu totiž řečeno: „Tak početné bude tvé símě.“ I když mu bylo skoro sto let, neochaboval ve víře při pohledu na své už nemohoucí tělo a na neplodnost Sářina lůna. Nepochyboval nevěřícně o Božím zaslíbení, ale posílil se ve víře, a tak vzdal slávu Bohu.Byl totiž přesvědčen, že co Bůh zaslíbil, dokáže i splnit, a právě to „mu bylo počítáno za spravedlnost.“
Římanům 4:17-22
Zaměřte se na první část verše 18. Když s ohledem na věk Abrahama a Sáry a její neplodnost odešly poslední zbytky naděje na přirozené početí dítěte, zbyla Abrahamovi jediná naděje, ta duchovní. A ta se drží jediného – Boží věrnosti a jeho zaslíbení. Mnozí mají skvělé přirozené možnosti a v nich mají pevně ukotvené své životy a spoléhají se na ně. V dnešní době se však přirozené možnosti ztrácejí, mizí a selhávají. V případě Abrahama a Sáry jejich přirozená naděje také s postupujícím časem uvadala. Bůh však skrze našeho Pána Ježíše Krista před nás postavil úchvatné a trvale otevřené dveře věčné naděje.