Když se lidstvo na zemi začalo množit a rodily se jim dcery, Boží synové viděli, jak jsou lidské dcery krásné, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo. Tehdy si Hospodin řekl: „Můj Duch nezůstane v člověku navěky – je to koneckonců smrtelník! Ať jeho život trvá jen sto dvacet let.“ (V oněch dnech, a také později, se na zemi vyskytovali zrůdní obři. Boží synové totiž přicházeli k lidským dcerám a ty jim je rodily. To jsou ti dávní hrdinové, ti muži slavné pověsti.) Hospodin viděl, jak se na zemi množí lidské zlo a že všechny myšlenky, jež spřádají v srdcích, jsou den co den jen zlé. Hospodin litoval, že vůbec učinil člověka, a trápil se v srdci. Tehdy si řekl: „Člověka, jehož jsem stvořil, smetu z povrchu země a s ním i dobytek, drobnou havěť a nebeské ptactvo! Je mi líto, že jsem je učinil.“ Noe však u Hospodina nalezl milost.
Genesis 6:1-8
Lidé, kteří ve svých životech zažívají, poznávají, užívají si a nahlížejí do bezmezného a nekonečného oceánu Boží milosti s tím, že si jsou plně vědomi toho, že nejsou hodni, se podivují nad tím, jak může někdo – bez ohledu na to, jak nečistý je nebo jak hluboko klesl – omezovat Boží milost a považovat se za příliš ničemného, aby ji mohl přijmout. Podle mě neexistuje hloubka, kam by Boží milost nedosáhla. Spasení si člověk nemůže zasloužit, je to Boží milost. Boží milost v neomezeného rozsahu přijímáme vírou.